Je těsně před půlnocí a zatímco všichni ostatní bouchají sektem a slaví příchod nového roku, sedím u počítače a počítám poslední vteřiny před zahájením přihlášení na závod 1000 mil, kterým nikdo neřekne jinak než míle. Právě tady, před obrazovkou počítače a s nervozitou, zda se to povede, se začíná dobrodružství, trvající asi 2 týdny. Dobrodružství, které má vyzkoušet každého z několika předmětů - Fyziky, Matematiky, Psychologie, Managementu, Medicíny, Meteorologie. To vše potřebuje účastník znát, aby uspěl v boji s přírodou a také společností. Ne všichni jsou na cestách mílařům nakloněni. Vždyť mílař vypadá a smrdí jako bezdomovec na kole.

Konečně odbila půlnoc a stejně jako tisíce dalších mačkám reload a čekám na naběhnutí přihlašovací stránky- Ta naběhla kupodivu velmi rychle, s pomocí automatického vyplnění rychle vyplním požadované informace a snad za 3 vteřiny mačkám odeslat. Zde již reakce serveru není tak rychlá a čekám několik desítek vteřin, než se dočkám žádaného "Děkujeme, přihlášení proběhlo v pořádku!". To ale ještě asi nezaručuje start. Dívám se do seznamu přihlášených, který je z nějakého nepochopitelného důvodu posílán do dokumentu na Google. Tam přibývají přihlášení tempem asi jeden za pět minut, chvíli to sleduji a je mi jasné, že to nemá cenu. Nechávám to svému osudu a jdu přivítat nový rok. Děj se vůle boží. Ráno se podívám. V listině nakonec jsem asi na 200 místě, což nezaručuje start na požadované jubilejní trase 2020 mil, ale aspoň zaručuje start. Přesně tady začalo celé dobrodružství, ne až na startu.

Uběhlo asi půl roku, které má každý na přípravu. Já toho moc neřeším, veškerou výbavu mám, protože to budou již mé třetí míle. Dvakrát jsem se dostal do cíle, prvně za necelých 14 dní, podruhé za necelých 10 dní. Prvně to byla velká neznámá, velké dobrodružství, krok do neznáma. Tehdy jsem také výbavu moc neřešil, nevědouc, jaký terén mne čeká. Čekal jsem prostě lesní cesty a pěšiny. A kopce. Zabalil jsem si tehdy svou obvyklou výbavu z bikepackingu. Malý jednoplášťový stan, samonafukovací karimatku a letitý spacák, který byl před lety určen přímo pro bikery. Vše toto zabaleno ještě spolu s s bundou s fleecem do přední brašny na řidítkách, celková váha skoro 3 kg. K tomu v zadní brašně oblečení a na rámu povinná výbava. Realita byla taková, že se kolo hodně tlačí, dokonce nosí, sjíždí se pak po nesjízdných stezkách a singlech, potoky apod. Normálně mi váha navíc nevadí, když vážíte 80 kilo a k tomu navíc přibalíte třeba 5 kilo, tak to je malý rozdíl. Ale když se sleze a tlačí do kopce o sklonu 45 stupňů a více, tak je znát každý gram. A váha na řidítkách vedla k tomu, že se brašna často dotýkala předního kola, když šla vidlice na doraz. A to bylo často. Navíc dvě powerbanky 20000 mAh jako energie pro navigaci ve formě outdoorového mobilního telefonu. Další váha navíc.

Druhé míle už nebyly jen o dobrodružství, už to byl i závod. A výbava šla drasticky dolu. Stan pryč, nový spacák s poloviční vahou šel do zadní brašny, místo samonafukovačky nafukovací matrace rovněž s poloviční vahou na horní rámovou trubku a přední brašna pryč. Bylo to znát. A rovněž první verze powerbanky 10000 mAh dobíjená z dynama v náboji, které jsem dal kódové označení DYNABANK V1, plus jedna původní powerbanka 20000 mAh jako záloha. Celkově DYNABANK plus dynamo plus další powerbanka vyšla na stejnou váhu jako v předchozím roce, ale šlo prostě o pokus, který za to stál.

Letos jsem využil předchozí výbavu, ale rapidně inovoval DYNABANK na verzi V2. K původnímu účinnému usměrňovači s MOSFET tranzistory dostala ještě dobíjení DC/DC měničem, což zvedlo značně dobíjecí proud při vyšších rychlostech, rovněž podporuje Fast Charge pro rychlejší dobíjení ze sítě, doplněn displej a nový firmware dokáže počítat dodanou a vydanou kapacitu. Navíc díky nové menší krabičce váží jen 250g a již nepotřebuji druhou, takže další úspora. Uvidím, jak si povede.

Nakonec jsem rád, že jsem se nedostal na 2020 mil, bylo by to už moc dlouhé a nemám na to pracovně čas. Těším se tedy na jižní variantu, kvůli které to celé absolvuji znovu. Jenže večer před startem přichází smutná zpráva – kvůli kovidu je na Slovensko nutné očkování nebo karanténa. Já se nechal kvůli tomu naočkovat den před Touláním Šumavou, abych byl na toto připraven. Ne každý to ale vzal tak zodpovědně a organizátoři rozhodují, že se na Slovensko nepojede. Pojede se severní a jižní trasa jen po CP2, tedy polovinu, pak se přejede cca 200 km na CP2 druhé trasy a pojede se v jejím protisměru. Severní mílaři se tak budou potkávat v protisměru s jižany. Na to se docela těším, i když lituji toho, že nebude přejezd přes Slovensko, na což jsem se těšil nejvíc. Šumavu znám už z Toulání, což se později potvrdí.

Večer před startem jsem chtěl jít brzo spát a vyspat se, abych mohl první noc případně jet celou nebo aspoň dlouho. Jenže se potkávám u piva s Tomášem a Radkem, pozdějšími vítězi, a kecáme dlouho do noci. Bylo to fajn, dobré vzpomínky na předchozí míle, kdy jsme s Tomášem jeli několik dní spolu před cílem. Právě navázané kamarádství s lidmi, kteří mají podobný náhled na svět, na kolo a na bikepacking dělá míle mílemi. Potkávám se i s další nekonečnými mílaři, které už znám a kteří mi přirostli k srdci. Jsou všichni skvělí.

Je 4. července, blíží se třetí hodina odpolední, startovní čas a na náměstí v Hranicích, nejzápadnější obci Čech, je hodně rušno. Přípravy vrcholí, ještě na startu do sebe doslova nacpu poslední rohlíky se sýrem, které se mi již nikam nevešly. Batoh mám k prasknutí jídlem a váží snad víc, než celá ostatní výbava. Ale tak to mám vždy, snažím se držet jídlo na maximu, nikdy nevím, kdy mi dojde. A zatahuje se, jako by to k mílím patřilo. Zatím neprší, ale předpověď déšť slibuje. Na náměstí je nabito, startovat má celkem asi 300 mílařů, i když po pravdě mi to nepřijde tak rozdílné oproti předchozím letům. Konečně je to tu, řadíme se pod oblouk. Startují obě trasy dohromady, jede se na pohodu na západ na nejzápadnější kout státu, tam se otáčíme a po pár kilometrech se jižani a seveřani rozdělí na vlastní trasu. Nikam se neženu, i když je vidět, že kolem mne se už závodí. Nenechám se tím ale strhnout. Míříme do Aše stejnou cestou, kterou jsem jel na start z Chebu. Široké jezdivé cesty a docela to jede. Sil má každý ještě dost. V Aši je vidět, že trasa je plánováná opačným směrem – projíždí se jednosměrkami v protisměru, proplétáme se po chodnících nějakým parkem, abychom se vrátili zpět na hlavní. Pak už vyjíždíme z Aše a tady teprve začínají pravé míle.

Jede se ale převážně z kopce až k vodní nádrži Skalka u Chebu, vesměs stejná trasa, jako jsem jel včera na start. Tam ale uhýbáme na jih a míříme kolem hranic. Stále není cesta tak kopcovitá a vše je jezdivé. Jenže začíná trochu poprchávat a po chvíli začíná první delší stoupání. A delší tlačení. Je tu již Český les a stoupáme do asi 900 mnm k vysílači Dyleň. Jede se v docela velké skupině a na vrcholu už je téměř tma. Vysílač je třeba objet po příšerné pěšině kolem plotu, tento přístup nechápu, zavřít cestu uprostřed lesa a nechat lidi obcházet křovím. Dále sjíždíme po kamenité lesní cestě do středu Evropy. Tak tady je to srdce Evropy. Moc se zde nezdržíme, udělám pár fotek a jedu dál. Za chvíli začíná také docela slušně lejt. Jedeme už jen na světla, slunce je dávno pryč a je mi jasné, že je třeba se navléct do něčeho nepromokavého. Jenže se perdí z kopce o sto šest a nikomu se nechce zastavit a ani to moc nejde, riskuje se kolize. Přesto se odhodlám, zkouším trochu zpomalit, ale nikdo nereflektuje, tak nakonec zařvu „zastavuju, jdu se oblíkat“. Zastavují úplně všichni a rovněž se oblékají.

Pokračujeme dál, vidíme někoho, kdo vzal za svůj nějaký posed, rozumný to nápad. Sjíždíme z pěkné zpevněné cesty na travnatou a již značně bahnitou. Boří se to a ani není poznat, že jedeme z kopce. Ale naštěstí jedem z kopce, do kopce by se v tomto terénu tlačilo. Kolem jsou různé pochybné přístřešky, které někteří využívají. Dokonce přijedeme k nějakému kulatému, kde již několik mílařů bydlí a přidávají se k nim další. Je ale nevalný, všude mokro a spaní to nebude nic moc. Pojedu, dokud nenajdu něco komfortního. Pokračujeme už jen tři, brodíme se bahnem ještě pár kilometrů a nakonec vyjíždíme na silnici v Broumově. Při pohledu do mapy je jasné, že spát buď tady nebo je před námi několik hodin lesa, kde bude spaní nejisté. Je skoro 23 hodin. Ondřej říká, že u rybníka je nějaká chatička, ale tu nenajdeme, tak odbočíme až do obce. Vidím zde penzion, tak navrhuji, zkusit to tam. Mají ale plno, ale posílají nás ještě na nějaký zámek, kde prý také ubytovávají. Jedná se o Svatovítský zámek a jsme přijati velmi vřele. Zde se dozvídám jména svých parťáků – Ondra a Robert. Majitelka nám dá kola dokonce do jídelny, což se docela zdráháme, protože jsou obalená bahnem, stejně jako my. Velmi milá majitelka nám jde připravit pokoj, majitel nám udělá čaj a polívku. Snad se aspoň trochu usušíme, alespoň je zde teplo. Pro mne je to premiéra, prvně na mílích v penzionu. Dáme si sprchu, aspoň si vyperu ponožky a rozvěsím věci, kde se dá, aby trochu uschly. Spaní v posteli je příjemné.

Ráno vstáváme po šesté, ještě dostaneme čaj, posnídáme a vyrážíme ve čtvrt na osm. A to jsem chtěl jet první noc dlouho. Nakonec z toho bylo 7 hodin spánku. Zkusím to protáhnout večer, snad bude lepší počasí. Pokračujeme a cesta už není tak hrozná, stále mokro, místy bahno, ale docela to jde. Snažíme se dostat na Rozvadov, kde plánujeme oběd. Před Rozvadovem ale čeká překvapení. Na mini potůčku si bobři zřídili hráz a stalo se z toho vodní království. Sice tu vede turistická trasa, ale cesta je komplet pod vodou. Najdeme tu nějaké mílaře, kteří se pod hrází brodí nazí potokem, vodu mají po prsa a kolo nesou nad hlavou. Přijde mi to zbytečné, obhlídnu terén zleva a zprava a rozhoduji se pro pravou. Vedu kolo kolem potoka, kolem ještě jedné bobří nádrže, projdu malou zatopenou travní bažinou a hledám, kde potok překonat. Vrátím se k druhé bobří přehradě a beru to po hrázi. Není to tak strašné, pak se proderu trávou před louku, přeskočím příkop a jsem na asfaltu u benzínky. Roberta jsme někde ztratili, s Ondrou zamíříme do restaurace se pořádně najíst. Budeme to potřebovat, čekají nás teprve pořádné kopce. Nejvyšší je Čerchov přes 1000 mnm, ale je to tu nahoru dolu. A první civilizace je po asi 50 km Folmava. A za ní další lesní království. A několik brodů. Když už si myslím, že to docela pojede, odbočka ze zpevněné cesty někam, kde žádnou cestu nevidím. Chvíli ji hledám, nakonec usoudím, že to bude tahle škvíra mezi stromy, i když cesta to moc není. Jedu jen podle šipky. Nakonec se průrva zařezává do terénu, prohlubuje a stává se rozbahněným královstvím, Nechce se mi v tom jet, tak slézám a vedu kolo strmě dolů kolem bahna, jak to jen jde. Dole slyším potok a je mi jasné, co bude následovat. Trochu mne zmatou stopy kolem potoka, které nejdou přes brod, tak chvíli pátrám, ale mapa mluví jasně, musím přes potok. Jak jsem později zjistil z mapy, jmenuje se Svinský potok. Jak přiléhavé jméno. Namočit boty se mi nechce, mám je konečně suché, tak je nakonec sundám, přebrodím na boso, na druhé straně je nutné kolo vyrvat asi metr a půl nahoru. Udělám tak, vrátím se k potoku, umyji si nohy a obuji se. Dále trávou zarostlá kořenovka kolem potoka až k vodní nádrži Nýrsko. Je po půlnoci a plánuji nějaký noclech. Ale jen na chvíli. Dojedu nakonec do nějaké vesnice (Zelená Lhota), kde ulehám do kryté autobusové zastávky, ale ani nevyndavám spacák. Lehnu v bundě, jak jsem a snažím se usnout.

Dávám si asi 2 hodiny spánku a jelikož mi začíná být bez spacáku zima, vydám se na cestu. Je po třetí, ještě je tma jako v pytli. A hned stoupám do kopce, šlapu pěšky až k nějakému nádraží, kde cesta zabočuje za tratí doprava a zase nasedám. Jsem už vlastně na Šumavě. Chvíli jedu, ale stoupání je čím dál strmější, tak s tím nebojuji a poslušně zase tlačím na Velký Prenek. A za ním prémie dne – Můstek. Zde jsem již letos byl na Toulání. Není zrovna můj oblíbený kopec, nic zde není, spíš je to takové království lesáků. Na vrcholu potkávám auto a stan pořadatelů. Ale je sotva šest ráno a oni mají asi ještě půlnoc. Po krátkém sjezdu po zpevněné cestě na Pancíř tradiční odbočka na turistickou cestu a sjezd po kamenité pěšině. Ale docela to jde. Pak už pomalé klesání až k Otavě, kde čekám kemp a snídani. Jenže po osmé ráno je zde mrtvo, vodáci asi snídat nepotřebují, tak je vše zavřeno. Jídlo mi už pomalu dochází, ale tyček mám dost, tak si jednu dám, pořádně se napiju a čeká mne stoupání do Kašperských hor. Tam určitě opožděná snídaně bude. Je to stejná cesta jako na Toulání, ale opačným směrem. Na jaře jsem to dolu sfrknul hned, tady poslušně tlačím vlhkou trávou. Projdu skrz ohradník, kde je zlověstná cedule POZOR BÝK. Naštěstí tu žádného nevidím. Jenže nějak nečekám, že se těsně před Kašperkami u kostela Svatého Mikuláše odbočí ještě nahoru na Šibeniční vrch. Nadávám, protože jsem se těšil na pořádné jídlo. Tím se ale odkládá asi o hodinu. Je odtud ale fakt pěkný výhled naproti na masiv Kašperských hor a hrad Kašperk. Takže toho ani nelituji. Nakonec sjedu do města a na náměstí zastavuji u krámku, který vykoupím. Láduju do sebe co se dá, doplňuji zásoby do batohu. Vedle sedí na židličce nějaký prodejce e-biků a když mne spatří, tak vyhrkne: „To už jsou míle?“ Přitakám a on se divá, že jsem tam nějak brzo. No mně to přijde zase docela pozdě. Přijde mi, že jedu dost pomalu. Nakonec z něj vypadne, že pomáhal trasovat okolí, za což mu pěkně poděkuju – samý kopec. Ale zpětně to není špatné, dokonce se mi to líbilo. Na druhou stranu bych tu trasu raději vedl jižněji přes Černé a Čertovo jezero, dále přes jezero Laka a přes Prášilské jezero. Kopce jsou tam taky (třeba Spičák, Skalka, ale příroda je hezčí. Holt traser neodolal Můstku.

Dále mne čeká Churáňov, Strážný až se dostanu do Nového Údolí, kde si dám dvě malinovky a pokračuji ke Schwarzenbergskému kanálu. Zde je docela kalamita po vichřici, spousta popadaných stromů a část je zavřená. Kolem kanálu to jede samo a konečně si odmáznu pár lehkých kilometrů. Nakonec spadneme na inlinovku k Nové Peci, Zadní a Přední Zvonkové a zamíříme k Lipenské přehradě. Další kilometry „zadarmo“, jak říkám. Poté vystoupat na Vítkův kámen na Svatého Tomáše, kde opět potkávám Ondru. Tam jsem kousek před devátou večer. Pokračuji ještě chvíli a spolu s Ondrou v deset ulehám v nějakém přístřešku. Nasoukám se dolu pod stůl, Ondra spí „v patře“ na stole.

Další den byl ve znamení Vyššího Brodu, CP1 a pak výstupu na Kleť. Po pravdě bych raději viděl trasu přes Novohradské hory, které jsou snad nejvíc zapomenutými horami u nás a to, že je míjí trasa mílí, to jen potvrzuje. Přitom dost neprávem, protože je zde příroda nádherná, najdeme zde dva pralesy – Žofínský prales, který je nejstarší prales u nás, a náš největší Pivonické skály. A i když se to nezdá, jsou zde i pořádné kopce, např. Kamenec nebo Vysoká. Ale chápu, že Kleť je velké lákadlo. A velkým lákadlem byl i výstup po zelené turistické, kamenité cestě až na vrchol, přestože tam vede sjízdná štěrková cesta pro kola. Ale ještě před kletí byla velkým překvapením CP1, kde bylo avizováno, že nic nebude. Za Malšínem se sjelo k potoku a pak se stoupalo do kopce po louce až k CP1. Byla to úmorná cesta, protože tou travou to nikdy moc nejede. Naštěstí zde bylo posekáno, byla to snad jediná posekaná louka za celé míle. Ale už z dálky jsem viděl, že na CP1 se přeci jen něco děje a čekalo mne tam pár organizátorů, což bylo velmi povzbuzující, takže jsem to vyšlapal až nahoru. A nechybělo ani pivo od Bernarda a hlavně povzbuzující slova. A také překvapení, že jsem do desátého místa, což mi přišlo neuvěřitelné. Nepřišlo mi, že bych jel tak rychle, odhadoval jsem, že je přede mnou tak 30 mílařů. Loučím se a vyrážím do dalšího kopce. Objedu chatu, ale pak slézám, nemá cenu se s tím prát. Ale pak se to zlomí a jede se z kopce. Přišlo Větřní a Český Krumlov, kde bylo docela dost turistů. Ale hlavně tam byla skvělá kavárna, která se jmenovala Kafírna na Starém Plešivci. A hlavně velmi příjemná obsluha, bylo vidět, že dělá svou práci s radostí. Z Krumlova pak už začal výstup na Kleť. Za Kletí pak nastala v podstatě rovinatá cesta přes Boršov a Třeboňsko. Jede se tam dobře, dobře to tam znám. Překvapila mne zde cesta za Suchdolí, ale to bylo dáno spíš tím, že už byla tma. Jelo se pěšinou kolem rybníku Cep, bylo tam neuvěřitelně pěšin a bylo těžké určit, kterou se dát. Většina z nich byla slepá a končila v rybníce, u kterého seděli rybáři. Jelikož se blížila buřina, tak jsem zalehl již v devět večer v přístřešku u hřiště v Libořezy.

Bouřka se přehnala, ale já vyrazil až ráno v 6 hodin, dobře odpočatý. Spal jsem 8 hodin a dohnal tak deficit z minulých dní. Cesta dál byla klasická jihočeská a jihomoravská. Vlnité kopce, žádné velké, ale občas otravné. A také málo příležitosti k jídlu. První byla až ve Slavonicích, kde jsme s Ondrou zastavili v restauraci na náměstí a dali si oběd. Následovala cesta po rakouských hranicích, nejprve bylo nutné se na ni dostat skrz nějakou mýtinu, kde cesta ani nebyla, pak se jelo po zarostlé cestě a nakonec střídavě po cyklotrase – asfaltce nebo štěrkové cestě. Vesměs po rovině a hodně dlouho. Mílařské peklo neboli docela nuda. Ale asi ráj pro silničáře a gravel. Pak krátká zajížďka do Rakouska a zase zpět na sever do Podyjí. Na Bítově už jsme byli skoro na suchu, tak přišla vhod Malinovka, kterou ale prodávali na hradě, kam se s kolem nesmělo a bylo tam vstupné. Ale paní na pokladně byla shovívavá a jednoho z nás nechala pro Malinovku dojít. Pak horem kolem přehrady až ke hrázi nádrže Vranov. Ve Vranově jsem byl docela vyřízený a úplně bez energie, potřeboval jsem trochu zregenerovat a posílám Ondru dál, že potřebuju oraz, abych ho nezdržoval. To jsem ho viděl naposled. Dobře mu to jelo a říkal jsem si, že by mohl ještě poposkočit dopředu. Podle předpovědi se blížila bouřka, ale chtěl jsem ještě kousek popojet. Po asi hodině odpočinku jsem vyrazil do noci, projel jsem podyjí až pod Znojmo a zakotvil krátce před další bouřkou v Havraníkách v kryté dřevěné autobusové zastávce. Bylo téměř jedenáct a nejvyšší čas se schovat. Buřina byla pořádná, přehnala se přímo přeze mne a blesky práskaly všude kolem. V noci mne to probudilo, koukám skrz vchod ven a najednou rána jako z děla a blesk zajel do země přímo přes ulici. Nikdy jsem nic takového neviděl. Blesk vypadal jako změť malých blesků proplétající se mezi sebou. Auto, které před tím zastavilo na druhé straně ulice, protože déšť byl tak prudký, že se jet nedalo, raději vyplo motor a odjelo, až když déšť ustal. Říkal jsem si, kde asi zakotvil Ondra a jestli měl na nocleh stejné štěstí jako já.

Další den jsem se těšil na další milník – CP2. Zde jsem hned po ránu potkal Juraje na gravelu. Trochu bojoval s tím, že cesta vedla po rozmáčeném poli kolem hraničních bunkrů. Asi 20 km před CP2 jsem potkal první seveřany – Tomáše s Radkem, kteří si jeli pro vítězství. Bylo vidět, že jedou ve velké pohodě, i když už byli docela znavení. Ale vůle jim nechyběla a věřil jsem, že to dotáhnou do konce. Po polní eskapádě nakonec přišla travnatá cesta kolem Dyje, asi 15 km po rovině, kde to vůbec nejelo, zoufalá snaha to trochu rozjet. Ale dovedla mne až na CP2, což bylo veselejší. Opět vřelé přivítání, milí lidé, chvilka odpočinku, výborná buchta, člověku se pak ani nechce odjet. Ale musí. Jenže už při odjezdu se mi něco nezdálo a to se ukázalo vzápětí – přední kolo měkké. Trochu jsem to prozkoumal, asi to ucházelo pomalu, tak jsem duši dofoukl a pokračoval dál. Zřejmě jsem píchnul už někde před CP2. Tak jsem pokračoval až do Mikulova, kde jsem měl v plánu oběd a v rámci něj opravit defekt. Hledal jsem klidnou restauraci se zahrádkou, kde není moc lidí. Objevil jsem tam restauraci „Vinařství Šílová“, kde byla velmi milá obsluha a měli výborné jídlo. A nechali mne tam během oběda zalepit duši. Sice ostatní hosté trochu udiveně koukali, ale nikdo nic neříkal. Skrz Mikulov bohužel pěšky, protože tam byla jízda na kole zakázaná. A po výstupu na Svatý Kopeček nádherné výhledy. Kolem vodní nádrže Nové Mlýny jsem se docela zdržel, protože jsem tam chytil někoho se širokým obytným přívěsem, jel krokem a nešel předjet. To se mi povedlo až za dlouhou dobu. Pak stoupání, kde jsem potkal Radka Novotného. Pěkně jsme si popovídali a trošku si postěžovali, že to tady moc nejede. Radek vyprávěl o poli, kde z kopce musel tlačit, jak se mu nabalovalo bahno na kola a vůbec se nechtěla točit. Tak jsem se na to psychicky připravoval taky. A pak už začala cesta na sever k Brnu a kolem Brna. Zde velké překvapení, když se u cesty zjevil Richard Štěpánek a bylo to velmi přátelské setkání. A bylo to právě na té polní cestě, kde je prý za mokra tak lepivá hlína, že nejde vůbec jet, jak mi vyprávěl Radek Novotný. Naštěstí pole stihlo alespoň napovrch uschnout a jet se dalo docela dobře. A následoval Moravský kras. Zde zase plno cedulí o zákazu vjezdu kvůli těžbě dřeva. Nakonec jsem to projel, ale musel jsem oželet singletrack. Tam jsme se chytili s Jurajem a dojeli až do Blanského lesa na Skalní mlýn, kde jsme přespali.

Ráno jsem vyrazil před Jurajem, který se nemohl vykmotřit, ale on mne určitě dojede, je mladý a plný energie. Kolem Macochy a dalších jeskyní stále na sever. Cílem byl CP3 a tedy větší zázemí. Moc si z té cesty nepamatuji, protože jsem byl dost natěšen na CP3. Ale trasa se mi líbila, zaujal mne hrad Bouzov. Je skoro zázrak, že se Honzovi Kopkovi podařilo udělat trasu přes Moravu přes noc tak pěknou. Na CP3 byl docela frmol, potkávali se tam jak jižani, tak seveřani. Najedl jsem se v restauraci, dal si sprchu, trochu přepral věci, protože byly tak umaštěné, že byly pořád jako mokré. Docela to pomohlo. Na další cestu jsem vyrazil po sedmé a měl jsem v plánu přejet ještě Smrk a dostat se až ke Kralickému Sněžníku nebo ho i přejet. To se mi nakonec nepovedlo. Přímo u Smrku na Hraničníku jsem potkal Marčána. Vypadal v pohodě a užíval si dle svých slov letos míle velmi dobře. Neměl v plánu se nikam hnát a užívat si. Byli jsme na tom stejně. Popřál jsem mu šťastnou cestu, přede mnou byl Brousek, skalní útvar, který je vděčný na focení. Vždycky si vybavím, jak jsme tam byli s Michalem na mých prvních mílích. To jsou nezapomenutelné momenty. Už se stmívalo a snažil jsem se ještě překonat hraniční cestu a hlavně tu cestu borůvčím. Tam se za tmy nejede (nejde) moc dobře. Navíc tam bylo strašně vody a dolu jsem sjížděl malým potokem. Ale měl jsem to za sebou a snažil se ještě za tmy dostat co nejdál. Pomalu jsem začal stoupat na Kralický Sněžník, ale bylo mi jasné, že to neklapne. Hledal jsem nějaký noclech, ale nic moc nikde nebylo. Na mapě jsem viděl chalupu Návrší, tak jsem byl rozhodnut, že složím hlavu tam. Jenže chalupa byla trochu z cesty a nechtělo se mi tam, navíc nebylo jisté, že tam někde složím hlavu. Ale bylo jasno, tentokrát déšť nehrozil a já zalehl přímo vedle cedule Návrší. A usínal jsem s hvězdami nad hlavou. A protože tam nikde v dohledu žádné město není a byla tam opravdu tma, tak hvězdy přímo zářily. Pro tohle ten bikepacking dělám. Nádhera.

Na mílích ale ráno přichází brzy. Již před čtvrtou svítá, ptáci začínají řvát a já se snažím si to užít. Probouzím se, je mi krásně teplo, ale ještě téměř hodinu si to vychutnávám. Nakonec ale stejně člověk musí z vyhřátého spacáku ven. Vyrážím dále krátce před pátou a těším se na Kralický Sněžník. Podle mne nejkrásnější část mílí. Cesta vede po úbočí s nádhernými výhledy. Ještě na něm ale nejsem, musím vystoupat tak 200 metrů nahoru. Místy se s tím neperu a na pohodu jdu pěšky. Slunce se právě vyhoupne zpoza hor a první paprsky proříznou šero. Další nádhera. Asi po hodině to přichází. Les se rozestupuje a začínají výhledy. To je další věc, proč to člověk dělá. Proč se škrábe do těch kopců s průměrnou rychlostí 10 km/h. Je již krásně světlo a je vidět do dáli. Po chvíli minu vrchní stanici lanovky a začíná kralická dálnice. Doslova se řítím štěrkovou cestou a nevím, zda koukat na cestu nebo do krajiny, která se rozprostírá pode mnou. Občas zastavím a udělám pár fotek. Nakonec spadnu až někam ke Králíkům o asi 600 metrů níž, Jeseníky jsou za mnou a přede mnou jsou Orlické hory.

Počasí už nevypadá tak idylicky, překonám Bukovou horu, je pod mrakem a dokonce hrozí déšť. V Mladkově zastavím v potravinách a trochu se najím. Za nimi úmorná cesta po silnici do kopce, snažím se jet, co to jde, krátká odbočka do Polska a v Českých Petrovicích zastavuji u kruháče v místním obchůdku, kde naplním celý košík. Půlku sním a druhá putuje do batohu. Zde by měla být neoficiální podpora, ale už si moc nepamatuji, kde to bylo. Jsem ale plný, tak neplánuji dlouhou zastávku. Ta je hned asi po 200 m, tak tam zatočím, protože zde se člověk vždy setká s dobrosrdečností. Dostávám kafe a buchtu a jsem rád, že zase s někým promluvím. Potkávám zde ještě jednoho mílaře a nakonec se zdržím více, než zdrávo. Ale bylo to fajn a díky moc za vřelé přijetí. To je další dobrá věc na mílích – člověk se přeci jen ujistí, že dobří lidé ještě nevymřeli. Hned za Petrovicemi se sjede do údolí potoka, kde je docela bahnito. Je vidět, že zde již pršelo. Motá se tu docela dost svátečních cyklistů. Sjedu k Orlici a pak už stoupám na Orlické hory. Jede se po pěkné cestě, kolem jeden hraniční bunkr za druhým. S obavami sleduji bouřku, která je severovýchodně ode mne v Polsku. Černý mrak jak uhel a práská tam jeden blesk za druhým. Docela se divím, že je ten mrak jen lokální a kolem neprší. Jedu na sever a mrak se pohybuje západně, takže čekám, kdy do něj vjedu. Zkoumám z dálky každý bunkr, zda bude možné se tam v případě nouze schovat. Někde to jde, někde ne. Ale mám štěstí, zatím mne to míjí. Na jednom rozcestí stojí občerstvení, ale pán zrovna zavírá. Potkávám tam nějaké turisty, kteří tvrdí, že pěkně zmokli. Nedivím se. Nakonec se vydrápu až na Velkou Deštnou, kde je vysoká rozhledna. Všude je mokro, kolem proudy vody. Turisti fakt nekecali a jet o něco rychleji, chytlo mne to taky. Ale pokračuji dál. Sjíždím z kopce a zde to přichází. Po cestách se všude valí asi tak 5 cm vody. A nejen vody. Jsou zde na zemi doslova polštáře krup velkých jako hrách. A nejede se v nich moc dobře, i po sněhu se jede líp. Ještě že jedu z kopce, nedovedu si představit, že bych jel nahoru v opačném směru. To bych musel pěšky tím potokem. Naštěstí jedu dolu, ale musím krokem, ale sjedu to nakonec téměř suchou nohou až do Šerlišského Mlýna. Zde se těším na jídlo, ale ouha. Mají zavřeno. Jsem hladový a trochu promrzlý, z kopce jsem se moc nezahřál, tak přemýšlím, co dál. Dveře jsou otevřené, tak zkusím dovnitř a zkusím se zeptat a poprosit alespoň o něco. Potkám tam dalšího mílaře „seveřana“, který se tam ubytoval. Naštěstí se setkám s dobrosrdečností, mají tam nějaké děti a od večeře zbyla polévka a koláče. Zlatá teplá polévka! Dostanu dva výborné koláče, jeden sním a druhý si dám na ráno. Ubytovat už mne nechtějí, ale ani se mi moc nechce do penzionu. Sbalím se a posilněn vyrážím dál. Přede mnou je zase Polsko a co si pamatuji, tak jsou to samé louky. A s tou vodou to bude peklo. Takže mám v plánu ještě před Polskem někde najít nocleh a počkat do rána, až voda aspoň trochu odteče. V mapě najdu až v Polsku nějaké malé nádraží, tak pokud nebude nic jiného, zůstanu tam. Ze Šerlišského mlýnu šlapu pěšky do kopce, opět po cestě potůček, ale není to tak hrozné. Ale co nenastane, na Vrchmezí po necelých 10 km je na rozcestí tak nádherná bouda, že neodolám. Letos mám na noclech opravdu štěstí. Zavřená je ze všech stran, takže budu krytý před deštěm i větrem. A to je teprve půl devátý. Dnes se vyspím, i když se mi zatím moc nechce. Zalezu do spacáku a brouzdám po netu v mobilu. Když už je tma, zjeví se tam mílař chodec, ale nechce zůstat a pokračuje dál. Podle hlasu mám dojem, že jsem s ním mluvil na startu, ale v té tmě jsem ho moc neviděl, navíc s čelovkou na hlavě.

Dnes jsem se opravdu dobře vyspal. Vstal jsem až asi v 6 hodin a vyrazil krátce před sedmou. Polsko bylo hned vzápětí, asi po kilometru lesem jsem vyjel na silnici, která padala dolů. Několik kilometrů dolů. Kilometry zadarmo. Ale poté již očekávané polské cesty a louky. Neposekané louky. Všude mokro. Co mokro, vypadalo to jako na blatech. A to už voda musela značně odtéct. Ani se v tom jet moc nedalo, povrch měkký, nejelo to. Takže do kopce pěšky, z kopce na kole. Prostě to Polsko musím přejet a pak bude zase dobře. Cíl: Teplice nad Metují. Nejhorší byla jedna lesní cesta, kde byly kromě bahna ještě samé kořeny. Po přejetí hranic nádherné Broumovské stěny. Sjezd ze skal jsem nakonec částečně svedl, protože brzdy byly rozpálené, tak jsem je nechtěl zavařit. Minule jsem tu měnil destičky, když se mi dokonce připeklo to pérko na kotouč, tak jsem to nechtěl riskovat a brzdy trochu pošetřil. V Teplicích jsem byl v poledne, akorát na oběd. Nechtělo se mi ale do restaurace, tak jsem zastavil v nějakém nákupním středisku, doplnil zásoby a najedl se. Jak tam tak sedím, najednou ke mně přijde paní a ptá se, jestli jsem mílař a jestli nechci kafe. Jasně že chci! Ať zajdu do pekárny naproti. Moc příjemná milá dáma, vzhledem ke svému odéru jsem tam nechtěl vevnitř moc měnit klima, ale takové chvilky jsou kořením mílí. Dokonce měla vodní pistoli, kterou jsem si mohl alespoň ostříkat přesmykač. Dobrý nápad. A díky moc za namazanou housku se šunkou! Kolem Adršpašských skal a pak už směr Krkonoše. Kousek přes Polsko a pak po hranicích. Jenže tady jsem špatně odbočil, nebo spíš neobočil, kde jsem měl, a sjel někam z kopce dolu asi půl kilometru. K sakru! Takže zpět vytlačit a najít správnou pěšinu. U Královeckého Špičáku uzavírka kvůli těžbě. Další páska přes cestu, navíc se zde opravdu těžilo, nešlo to projet. Musel jsem to objet z druhé strany kopce, bylo to ale přibližně stejně daleko. A hned vzápětí příjemné překvapení, když mne přijel pozdravit na kole kamarád z Toulání. Chvíli jsme poseděli, pokecali, on se vydal směr Žacléř a já pokračoval dál. Honzo díky! A zase Polsko. Teď to je opravdu začátek Krkonoš a hory Bielec a Borowa Góra. Minule jsem zde pěkně prolil, teď naštěstí nepršelo a docela jsem si to užil, dokonce zde bylo pár pěkných výhledů, když chybělo kus lesa. Jenže už se začalo stmívat a do Malé Úpy jsem dorazil za tmy asi v deset večer. Otázka tedy zněla, co se začatým večerem? Jelikož jsem byl vyspaný z předchozí noci, tak jsem ještě pokračoval. Pec pod Sněžkou byla jasná, ale má cenu pokračovat na Výrovku? Je to přes hodinu nahoru, na Výrovce bude zima a bude zavřeno. Nakonec jsem zakotvil u základky v Peci s plánem vyrazit brzy ráno.

To se mi podařilo, vstal jsem už po třetí a vyrazil po půl čtvrté. Ještě byla tma. Za chůze jsem ještě pospával, na Výrovku dorazil v pět. Tam jsem chvíli poseděl na schodech, dal snídani co batoh dal, udělal pár fotek a pokračoval dál. Na Klínových boudách mne překvapilo, že tam nějaké dvě dívky zrovna snídaly v trojúhelníkové chatičce. Očividně tam přespaly a zrovna si užívaly výhled a ranní kávičku (držely hrnečky v ruce). Dobrý nápad. Ale přede mnou byla pěšina na Stohu. Zde se mi stala zajímavá příhoda, když jsem za jedním smrkem uslyšel dvakrát hluboké zamručení. Být na Slovensku, tak řeknu, že to byl medvěd. Ale v Krkonoších? Ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi četl v novinách, že zde nějaký turista medvědy potkal. Tak kdo ví. Nebo to mohlo být jiné zvíře? Ale které dělá takový zvuk? Raději jsem se tam moc nezdržoval a pelášil pryč. Do Špindlerova Mlýnu to bylo už jen kousek a vesměs z kopce. Měl jsem v plánu tam si dát nějakou snídani, ale měl jsem smůlu. Před sedmou hodinou všude zavřeno. Nedalo se nic dělat, vydal jsem se stoupat po sjezdovce na Horní Mísečky. Tam jsem měl také smůlu, takže jsem pokračoval na Zlaté návrší k Vrbatově boudě. Tam jsem se na chvíli natáhl na zem, kochal se výhledem a trochu dospával. Počasí se umoudřilo a bylo zde příjemně. Jenže čekalo mne znovu Polsko a přejezd do Jizerek. Jenže před hranicemi zase uzavírka kvůli těžbě. A opět se zde motali těžaři, takže nebylo vhodné tam jet, dostal bych asi za uši. Jenže objízdná trasa byla hrozná. Sice po dobré cestě, ale musel jsem sjet z kopce na Harrachov a pak to zase vyšlápnout zpět po silnici. Docela zdržení. A pak hned nahoru na lom Izerskie Garby a dlouhé pískové Jizerské cesty až na Smrk. Zde sjezd na Hubertku, kde jsem si dal konečně něco teplého a pak po singletreku do Lázní Libverda, kde jsem si dal pro změnu vyprošťovák v podobě Kofoly. Těšil jsem se na CP4 jako další záchytný bod, i když jsem slyšel, že už ho zavřeli. To bylo docela zklamání, moc to nechápu, proč ho zavřeli. Nechápu pak jeho smysl, když nezůstane otevřený ani pro prvních deset. Stačilo, kdyby tam byl jeden člověk, nemusí tam být celý mílařský tým. Potkal jsem zde dalšího chodce, který z toho byl rovněž docela vykolejený. Jenže zatímco já měl před sebou poslední úsek, on měl jen jeden za sebou a před sebou další čtyři. Není mi jasné, kdy dorazí do cíle. Jen jsem poslal SMS a vyrazil dál k dalšímu dobrodružství, nemělo cenu se zdržovat. Blížil se Šluknovský výběžek a Nordkap a já se chtěl k němu co nejvíce přiblížit. V Hrádku nad Nisou jsem byl v podvečer a plánoval jsem pořádné jídlo. Na náměstí byla restaurace Camelot se zahrádkou. Výborně jsem se tam najedl, milá obsluha, ale asi moc mílařů tam neměli, protože po rozhovoru s číšníkem se podivoval, že jedu takový závod. Ale prý také jezdí na kole, vlastně jen na kole, protože vůbec nemá řidičák. I bez něj se to nechá zvládnout. Ale kolo je pro něj jen dopravní prostředek, i když jen na krátké vzdálenosti. Ale i to je pan cyklista. Doplnil jsem vodu a vyrazil vstříc Lužickým horám. Předpověď slibovala večer bouřky, tak jsem už spíš plánoval, kde  složím hlavu. Ještě za světla jsem dojel do obce Petrovice. Těch Petrovic je u nás nějak moc. Ale obec na mne udělala dojem, na návsi zbrusu nová dřevěná zastávka a lavičky, i tam by se dalo spát. Zvlýštní, jak mílař hodnotí obec podle autobusové zastávky. Ale v mapě jsem viděl nějaké sportovní hřiště v hájku mimo obec, tak jsem to tam zkusil. A byl tam nádherný uzavřený přístřešek. A bylo na čase, protože hned jak jsem zalezl do spacáku, přihnala se pořádná buřina. Letos mám fakt pořádné štěstí na dobrý nocleh.

Ráno jsem vyrazil asi v půl sedmé, spal jsem zase více jak 8 hodin. Já ty letošní míle snad celé prospím… Ale cílem je si je užít, tak proč ne. Dnes jsem chtěl překonat Nordkap a k němu bylo ještě hodně daleko. Matně jsem si vzpomínal na chatu Luž, kde by mohla být snídaně. A jak jinak, je na pořádném kopci. Všude zase mokro, ale naštěstí se jelo po pěkných cestách. Ale bouřka se vyřádila a všude bylo dost popadaných stromů. Cestou na Luž mne předjížděla dodávka „Chata Luž“, jak se pak ukázalo byl majitel nebo šéf, který jel otevřít. A musel jet tudy, protože hlavní silnice nahoru byla neprůjezdná kvůli spadlému stromu. Na chatu jsem dorazil ještě před otevřením asi v půl deváté, ale byli ochotní, dostal jsem polívku se vším servisem, uvnitř jsem se ohřál a mohl pokračovat. Další mezicíl byla Krásná Lípa. Jelikož se zase blížil déšť, tak jsem se tam chtěl chvíli zastavit, najíst se a přečkat ho. Na náměstí jsou potraviny a kebab, využil jsem obojího, i když prodavač v kebabu nebyl moc nadšený, v podstatě mne vyhodil ven, abych tam počkal, než mi jídlo připraví. Ale moc se mu nedivím, jestli tam měl nájezd smraďochů jako jsem byl já. Lehce začalo pršet, tak jsem si sedl pod přístřešek u radnice, ale moc z toho nakonec nebylo. Navíc o kus dál ve Starých Křečanech byla další neoficiální podpora, tak jsem tam chtěl dorazit. Jenže to bylo z Lípy pěkně do kopečka, tak to zase tak rychle nebylo. Ale byl jsem rád za milé přivítání a občerstvení. A jako někdo, kdo nepije kafe, jsem si ho také dal. I když po pravdě po kafi na sobě nic nepozoruji, tak je to spíš taková psychická podpora. Kofein na mne moc vliv nemá a proto tělo asi kafe nevyžaduje. Ani mi moc nechutná a bez pořádné porce mlíka ho ani nevypiju. Ale před sebou jsem měl celý Šluknovský výběžek, kde již žádné občerstvení není. Vzhůru na Nordkap, nejsevernější bod! Pak už pojedu jen k jihu do cíle. Věděl jsem, co mne čeká, tak mne tam nic nepřekvapilo. Kořenovka přes celý sever, radši jsem se prošel a šetřil zadek, který už se začal ozývat. To bude zase modřin a strupů. Večer se situace opakovala, opět se blížily bouřky, takže to bude zase v hledání střechy nad hlavou. Zde jsme se zase potkali s Jurajem, mlaďochem se Slovenska a spolu dojeli na Tanečnici asi v půl deváté večer. A měli jsme štěstí, majitel nás už čekal, protože sledoval tracker, nabídl večeři a ubytování v technické místnosti. Dali si spolu pivko, pokecali a znaveni šli spát. A dobře jsme udělali, protože v noci byla opět slyšet pěkná bouřka. Dnes to bylo ale jen 93 km s plno zastávkami. Bylo to fajn, ale zítra by to chtělo sebou trochu hodit.

Prvně jsem si proto nařídil budík. S budíkem v podobě světla a zpívajících ptáků jsem nemohl počítat. Navíc jsem plánoval dorazit za dva dny, tedy v pátek, do cíle. Více už jsem to nechtěl prodlužovat a říkal jsem si, že bych jel celou noc, abych to vůbec stihl. Navíc vím, že Krušné Hory jsou opravdu krušné. Vyrazili jsme krátce po páté a čekalo nás České Švýcarsko. To není nijak moc kopcovité a jelo se dobře, vesměs kolem potůčků a roklemi, asi 50 km do Děčína. A je tam opravdu nádherně, plno stěn a zajímavostí, např. Památník pochodu smrti z roku 1945 nebo Dolský mlýn. Od něj jsou pěkné schody nahoru. Před Děčínem jsou pak pěkná panoramata nad Labem. V Děčíně jsme byli asi v půl jedenácté, dali si občerstvení na benzínce a vyrazili na Děčínský Sněžník. Zatímco Děčín je jen asi 130 mnm vysoko, tak Sněžník má přes 700 mnm. A konec je výživný, ale po pravdě mi to zase tak moc nevadí, naopak mne takové výstupy baví. A krásné výhledy, takže zase plno focení. Jak to focení zdržuje, není to moc závodní přístup. Ale aspoň mne Juraj vždy došel. Pak už jsou jen Krušné hory, které zase tak nemusím. Dlouhé zarostlé cesty lesem nebo mezi loukami, navíc teď umocněné tím, že bylo mokro. Takže si představte, že jedete lesem, na cestě půl metru vysoká tráva a jedete nekonečnou louží několik centimetrů hlubokou. A celý den. Letos opravdu napršelo, země je nacucaná vodou, že už se nic nevsakuje. Jestli přede mnou někdo něco řekne o suchu, tak docela riskuje. Příroda si prostě bude dělat co chce, ať si meteorologové říkají co chtějí. Jedna věc mě ale uhranula – Moldava. Ty louky jsou nádherné, obzvlášť navečer, kdy slunce vytváří dlouhé stíny. A druhá věc mne fascinuje – starý Flajský kanál na splavování dřeva. Jestli někdo říká, že kořenovka na Nordkapu je krušná, tak co je toto. Taková změť kořenů není nikde na světě. S Jurajem jsme to táhli asi do 2 hodin v noci, byl rád, že se někoho mohl chytit, protože nerad jezdí sám v noci, pak jsme usoudili, že bude dobré se aspoň na dvě hodinky prospat. Zalehli jsme v Lesné v altánu, vyndal jsem jen spacák a vlezl do něj tak, jak jsem byl.

Vyrazili jsme v půl páté. Ráno přišlo to, čeho jsem se bál nejvíc – nemohl jsem si sednout na sedlo. Nechal jsem tedy Juraje jet a bojoval jsem se sedlem. Nebo spíš se zadkem. Upínal jsem se k benzínce v Hoře Svatého Šebestiána. Ta byla ale docela z ruky, ale nebylo zbytí, potřeboval jsem doplnit zásoby, protože na cestě toho už moc nebude. Dokoupil jsem bagety a narval batoh zase k prasknutí. Proč vlastně, vždyť za chvíli jsem v cíli. No za chvíli, ono to ještě zabolí. Celý den bude ve znamení dvou mezicílů – Klínovec a Kraslice. Na Klínovec to bylo postupné stoupání po lesních a lučních cestách plných vody, konec prostě pěšky tlačit po cestě, po které tekl potůček. Na Klínovci jsem byl v poledne, do cíle pak zbývalo ještě 90 km. Do Kraslic se zase postupně klesalo s prudkým sjezdem na konci. A za Kraslicemi s prudkým výšlapem po louce zpět nahoru. Posledních asi 40 km. Zde je zajímavostí Vysoký kámen, ale já už se upínal jen k tomu, abych dorazil do cíle. Nebyl jsem ani tak unaven, jako šlo o boj se zadní částí těla, která už prostě vypověděla službu. Sednout si prostě nešlo. Nepomáhalo už mazání vůbec ničím. Před tím mi trochu pomáhalo mazat Voltarenem, ale te%d už nepomáhalo nic. Takže do kopce jsem spíše chodil, z kopce jel a po rovině jak kdy nebo jel ve stoje. Konec navíc nebyl ve Skalné, i když se jelo stejnou trasou, ale muselo se ještě do Třebeně. Před Skalnou mne vždycky fascinuje ta odbočka do lesa za Velkým Luhem, kde se člověk plahočí pěšinami v borůvčí. Přijde mi, že je na těch asi pěti kilometrech všechno, co člověk najde předcházejících 1000 mil. Projede kopřivami, po louce, lesní cestou, vytlačí prudký úsek do kopce, sjede singl, přejede minipotůček, projede pískem, kolem tratě, nakonec vyjede ke hradu a seskáče hradní schody. Takže jestli někdo chce vědět, o čem jsou míle, ať si projede těchto 5 kilometrů a vynásobí to 1000x. Ale takhle na konci už na člověka dopadne tíha mílí, tak si to možná jen idealizuji. Na jednu stranu se člověk těší, že bude konečně v cíli, na druhou stranu je mu líto, že už to končí. Snažil jsem se si poslední míle užívat, což se mi i dařilo. A těšil jsem se, zda v cíli na mne bude čekat rodina. Podařilo se, byl jsem šťastný přešťastný a smutný zároveň, že se člověk musí vrátit do reality všedních dní.

A jak se osvědčilo vybavení? Nafukovací karimatka je vynikající, lehká a komfortní. Lepší než samonafukovačka. Spacák by mohl být teplejší, ale mám ho ve spojení ještě s pytlem z tiveku, který chrání i proti větru, rose a částečně i dešti, a dohromady jsou teplé dost. Vejdou se v pohodě do zadní brašny. Na řidítkách jsem měl jen malou brašnu na novou bundu s Goretexem. Ta se osvědčila také výborně, i v dešti se v ní jelo dobře. Minule jsem měl pláštěnku a v té jsem byl tak zpocený, že to bylo skoro stejné, jako bych zmokl. Co se mi ještě osvědčilo, byly ponožky z neoprenu. Sice nedokáží zadržet vodu, ale i v mokru je v nich teplo. Ještě jsem měl rukavice z neoprenu, ale ty jsem nepoužil. Slabým článkem byly boty, pořídil jsem si turistické od Force se širokou podrážkou, ale těm se postranní části podrážky utrhly, takže jsem musel chodil opatrně. Nemohl jsem chodit bokem ke svahu, což mne dosti omezovalo. Přemýšlel jsem, že bych si někdo koupil nové nebo si je objednal na internetu a nechal poslat na poštu, ale nakonec jsem to risknul a doklepal až do konce. No a co se týče techniky, kolu začalo klepat hlavové složení, jinak fungovalo dobře. I řazení bylo bez problémů, jen občas v bahně se zanesly dorazy u přesmykače a pak řetěz lehce škrtal o přesmykač. Ale na funkci to nemělo vliv, spíš mne to trochu otravovalo.

Co se týče nové verze powerbanky DYNABANK, která umožňuje dobíjet z dynama, tak ta se plně osvědčila. Vyrážel jsem s plně nabitou a za celou dobu se dobilo celkem 37,1 Ah energie, což je cca 140 Wh při napětí baterie 3,7 V. Několikrát jsem ji krátce nechal nabíjet spolu s mobilem nebo navigací a získal ze sítě 11,9 Ah, což při dobíjení 3 A dělá asi 4 hodiny dobíjení ze sítě, celkem asi 45 Wh. Celkem jsem tak dobil cca 185 Wh energie. Z powerbanky jsem pak pro dobíjení navigace nebo mobilu využil 35,0 Ah, což při 5V na výstupu dělá 175 Wh. To je celkem 7x plně nabité navigace (ta má plnou kapacitu akumulátoru 5 Ah), ve skutečnosti to bylo více nabíjení (cca 10), protože za den se vybila navigace tak ze ¾ na 25 %. Několikrát jsem měl navigaci k nabití ze zásuvky, ale většinou jsem ze zásuvky nabíjel mobil, který jsem měl stále zapnutý a používal pro focení. Jinak bych mohl jako mobil i pro focení použít i navigaci, což je outdoorový mobil. Jen bych do něj musel vložit SIMku, ale nový mobil fotí léoe, tak jsem vzal na focení ten. Na konci byl stav nabití powerbanky 65 %. Takže oproti první verzi, kdy jsem měl dvě powerbanky 20 Ah o váze celkem 600 g a klasický náboj Shimano XT o váze 180 g (celkem váha 780 g) nyní stačila powerbanka o váze 250 g a dynamo SP PD-8X o váze 465 g (celkem tedy 715 g). Celkově tedy váha o zanedbatelných 65 g menší, ale dostupná energie 49 Ah a dále využitelná při další cestě, oproti 40 Ah ze dvou powerbank po 20 Ah. Zajímavý je i údaj o dobití na ujetou vzdálenost – to bylo 2 A na ujetých 100 km, což při výsledné průměrné rychlosti 11 km/h není špatné. Při normální cyklistice je tento údaj cca 3 A na 100 km.

Míle roku 2021 byly opravdu výjimečné a jsem rád, že jsem je mohl jet zrovna tento rok. V pozměněné podobě, jen v Čechách, ale s novou trasou, Moravou odspodu nahoru se už asi nikdy nepojede a potkávat protijedoucí mílaře možná také ne. To bylo úžasné. Jsem zvědavý, v jaké podobě bude příští rok, zda se opravdu konečně podaří uskutečnit závod na 2020 mil nebo se pojede jen severní a jižní trasa. Přijde mi, že ti, co se připravovali na 2020 mil, do toho příští rok nepůjdou, ale možná ano nebo se najdou jiní. Tak jako tak, sám cítím, že míle mi už asi dali vše, co jsem od nich chtěl. Jak se říká, třikrát a dost. Prvně to bylo dobrodružství, podruhé závod, letos potřetí to byla extáze. Náramně jsem si to užil, už jsem věděl, co mne čeká, takže mne nic moc nerozházelo, mám plno dalších zážitků, skoro se mi chce říct, že mi vyšlo vše, co mohlo, seznámil se s novými kamarády. Krom prvního dne se mi déšť v podstatě vyhýbal (nebo jsem se mu vyhýbal já), nádherné spaní mi vždy spadlo jako z nebes, větší problémy se zadkem jsem měl vlastně až na konci poslední dva dny, což považuji za úspěch. To je vždy můj největší problém a proto už radši budu jezdit kratší trasy. A na tom, kolikátý jsem dojel, vlastně vůbec nezáleží. Zážitky jsou k nezaplacení. Takže poslední míle. Poslední míle?

Pár statistik na závěr: Celkový čas byl 12 dnů, 6 hodin a 20 minut. Podle Stravy byla ujetá vzdálenost 1827 km a nastoupáno 35464 m, průměrná rychlost pohybu 11,3 km/h. A po jednotlivých dnech to vypadalo přibližně takto (podle programu Viking, úplně to nesouhlasí se Stravou, asi to každý program počítá jinak, možná Viking neuvažuje nadmořskou výšku a Strava ano):

Den Délka Od Do Spánek
1 90 km 15:00 22:55 8h
2 151 km 7:15 0:50 2h
3 168 km 3:15 22:05 6,5h
4 166 km 4:40 1:40 7,5h
5 148 km 6:00 22:55 6,5h
6 166 km 5:50 0:15 5,5h
7 122 km 6:15 0:35 3,5h
8 120 km 4:40 20:45 8,5h
9 125 km 6:40 23:00 4h
10 121 km 3:35 21:40 8h
11 94 km 6:30 20:40 8h
12 160 km 5:15 2:00 2h
13 153 km 4:30 21:30  
Celkem 1784 km     70h
Průměrně za den 137 km     6h

 

Záznam trasy na Stravě můžete najít zde.